close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Březen 2009

Příběh č.22 S tebou

30. března 2009 v 16:04 | marush
Máma tam už zase stepovala, aby byla co nejdokonalejší. Když jsem vstoupila do našeho apartmá dveřmi, které mi otevřel Alex, tak se na mě máma nevěřícně podívala.
,,Takže Alice, to je konec! Co jsi dělala? Ty jsi prostě nemožná, vždycky musíš něco provést, když se uskutečňuje něco důležitého."
,,Mami…"chtěla jsem odpovědět, ale Alex se do toho vložil.
,,Paní Durková, odpusťte mi prosím, ale můžu za to já. Vzal jsem Alici ke koním, aby se projela, ale musel jsem si odskočit a nechal jsem jí sedět na koni samotnou, kůň se splašil a ona spadla." Musím říct, že mluvil přesvědčivě a já jsem u toho přikyvovala hlavou jako, že to tak opravdu bylo, však ale fakt.

Příběh č.21 Lady

30. března 2009 v 16:04 | marush
Alex mě pomohl na Lady vylézt. Nikdy jsem na tom neseděla, dneska to je poprvé. Alex měl očividně takovou radost, že mě vzal ke koním.
,,Takže, už jsi na tom někdy seděla?"
,,Po pravdě ne,"odpověděla jsem. On se pořád usmíval jako andílek.
,,Tak já Lady radši povedu, jo?"
,,No, to určitě."
,,Možná bych tě mohl něco naučit?"
,,Já nevím. Radši ne, trochu se koní bojím."
,,Hej Alexi!"Zavolal Charlie, který stál opodál.
,,Už běžím, vydrž." Otočil hlavu ke mně, ,,přežiješ to, když tě tu na ní chvilku nechám sedět samotnou?"

příběh č.20 Alex

30. března 2009 v 16:03 | marush
Na deníček jsem se dneska už vykašlala, což napíšu to tam zítra. Šla jsem se osprchovat a vyčistit si zuby. Potom jsem ještě šla dát mamce dobrou, ale ona už spala, ani se nedivím, po dnešku, který byl tak vyčerpávající včetně malých a otravných hádek se mnou. Musím jí to ulehčit, říkala jsem si. Když se budu chovat tak jak chce ona, tak mě nebude snad prudit.
Pomalu jsem usínala, ikdyž jsem ještě chtěla přemýšlet. Druhý den jsem ale musela vstávat už o šesti, abych se stihla na sedmou dopravit před hotel, to taky znamená, že jsem bez snídaně. Usnula jsem. Tuhle noc se mi zdálo o Tomášovi, jak mě držel za ruku a pomalu mi jezdil palcem po dlani, bylo to příjemné, ale nechtěla jsem na něj myslet, ale také jsem se nechtěla probudit. Tak jsem se nechala unášet.

příběh č.19 telefonát

30. března 2009 v 16:02 | marush
Když jsme už seděli tiše u stolu, za chviličku nás obsloužil číšník. Máma radši celou dobu, než donesl pití a jídlo mlčela. Při jídle předstírala, že se soustředí na každé sousto. Ale já jsem věděla, že to dělá kvůli tomu, protože neví co má říkat. A tak jsme obě mlčely, popravdě mi to vůbec ani trošku nevadilo. Potřebovala jsem se soustředit na zítřejší plány. Přemýšlela jsem co si vezmu na sebe, aby máma uznala, že jsem dostala konečně rozum a dala mi pokoj. Nakonec jsem se rozhodla pro bílou halenku a džíny. Tím člověk nikdy nic nezkazí a pro začátek to bude stačit. Chování, to by nemusel být problém, zvláště v jeho přítomnosti, která je suchá, ale přesto milá.

příběh č.18 narážky

30. března 2009 v 16:01 | marush
Když máma za chvilku doběhla, že už je hotová, tak jsme spolu sjely dolů výtahem na večeři. Mně už se udělalo dobře a ona byla ráda.
,,Těšíš se zítra na tátu?"zeptala se mě.
,,Ovšem, že se těším."ujistila jsem ji. Snad si nemyslí, že jsem sem jela kvůli něčemu jinému.
,,Jo, ale to ti táta zařídil společníka, co?"
,,Myslíš Alexe?"
,,Ano, ovšem." Tohle mně na ní začínalo vadit. Asi se mi ho snažila dohazovat, nebo co. Alex byl sice celkem fajn. Dalo se s ním povídat, jako s normálním člověkem, ale vadil mi na něm jeho dar, že mohl všechny svým jednáním donutit k odpovědi k jakékoliv otázce.

příběh č.17 Park

30. března 2009 v 16:01 | marush
V pokoji máma už vybalovala a Alex se nabídl, že jí rád pomůže. Proč to kruci dělá, zajímalo by mě.
,,Alexi, už si s námi zabil hodně času, jdi se věnovat svému."
,,To je v pořádku paní Durková. Stejně nevím, co bych dělal."
,,Víš co Alexi, tak jdi pomoct Alce do jejího pokoje. Aspoň si budete moct popovídat."
,,Dobře." Alex už mě následoval, prošel dveřmi těsně za mnou.
,,Alexi, zavřeš prosím?"

příběh č.16 Zavazadla

30. března 2009 v 16:00 | marush
V letadle se mi udělalo úplně špatně. Musela jsem zvracet. Ikdyž mě letušky a mamka uklidňovaly, tak mi to vůbec nepomohlo. V letadle všichni spali, jenom já ne. Nemohla bych si ani za boha představit usnout v tom "poletujícím křápu". Nevěděla jsem, že nejhorší mě teprve čeká, když letadlo zastavilo a my jsme s mamkou a ostatními cestujícími vystoupili, tak jsem se celá začala točit. Mamka mě držela, jak jenom mohla, nakonec mě posadila na židličky a šla vyzvednout zavazadla.

příběh č.15 Letiště

30. března 2009 v 16:00 | marush

K mému překvapení byl noťásek celý nainstalovaný, takže jsem ho u sebe v pokojíčku cvakla do elektřiny a zapla jsem ho. Dost rychle se nastartoval, ale to bylo jasné, když je úplně nový. Sedla jsem si na židli, přihlásila jsem se. Super, takže jsem zašla na internet, mailovou adresu už mám vyrobenou ze školy. Tak jsem se přihlásila, k mému údivu jsem měla dva maily, jeden byl od Katky a ten druhý, ten byl taky od ní, akorát v něm bylo jenom to, že má novou adresu. Takže jsem jí co nejrychleji odepsala. Potom jsem chvilinku brouzdala po internetu, ale pak už jsem to vypla.

příběh č. 14 deníček

30. března 2009 v 15:59 | marush

V obchodním domě jsem vlítla do papírnictví, kde jsem si koupila deníček, fixi, propisky a tužky. Rozhodla jsem se napsat o tom posledním roce. Potom jsem vlítla do několika obchodů s hadrama a koupila jsem si kalhoty a tři trika. V drogérce jsem si koupila lak na nehty a taky jsem zašla ke kadeřníkovi, který měl v můj prospěch zrovna volno, nechala jsem si prostříhat vlasy a udělat si melír.
Potom jsem si připadala tak "nová". Když jsem dorazila zpět domů, moje mamka už tam byla taky. ,,Ahojky mami." mamka se na mě nevěřícně podívala a řekla:,,Alice tobě to tak sluší." Hrozně se usmívala, já jsem ještě neměla moc času na to, abych se na sebe podívala, ale když jsem to za chvíli udělala, vážně vypadala jsem dobře. Mamka mě zavolala do kuchyně. ,,Alice mám pro tebe takový dáreček." Cože, od kdy mi mamka kupuje dárečky? Vzala takovou středně velkou krabici, zabalenou v červeno-žlutém obalu. ,,Díky,"řekla jsem. ,,Není zač, honem to rozbal." Roztrhala jsem rychle obal, ,,Páni! Mami děkuju," přiklonila jsem se k ní a dala jsem jí pusu na tvář. Dostala jsem noťas.

příběh č.13 prasátko

30. března 2009 v 15:58 | marush

Po vyučování jsem nešla na uběd, neměla jsem vůbec hlad, jako pořád v poslední době. Vyletěla jsem jako blázen ze školy, před sebou jsem spatřila Tomáše. ,,Tomáši,"zakřičela jsem a běžela jsem k němu. On se však vůbec neradoval, ani neusmíval, vypadal, že přemýšlí. ,,Ahoj Alice, musím ti něco říct," někde jsem četla, že tyhle slova znamenají konec vztahu, ale ani jsem se nebála. ,,Takže mě napadlo, že bychom zašli na oběd a mohl bych ti to tam říct." ,,Ok,"ikdyž jsem se bála, řekla jsem:,,Možná by jsi mi to mohl rozvyprávět už v autě." Podíval se na mě a řekl:,,Jak chceš."

příběh č.12 vzpomínky

30. března 2009 v 15:58 | marush
Dneska nám začíná škola, vlastně měla už před týdnem, ale oni jí mírně rekonstruovali, takže měli měsíční zpoždění, mně se to tak akorát hodilo, abych se zotavila a pomalu jsem si připomněla co vlastně jsem zač. Začala jsem si na něco vzpomínat sama, doktoři mi slibovali, že se mi paměť brzo vrátí. Věřila jsem, ale pořád jsem ještě značnou část neobjevila. Bylo zvláštní, že můžu ještě jenom tak žít. Nejhorší na tom ale bylo, že bych mohla obvolat těch svých pár přátel, ale při něhodě se můj mobil kompletně i se sim kartou rozdrtil, takže jsem stratila veškeré kontakty. Teď jsem jenom doufala, že několik spolužáků poznám a všechno se mi vybaví. No a co, že budou o rok výš, ale prostě poznat je musím a tečka.

Příběh č.11 doma

30. března 2009 v 15:57 | marush

Za chvilku mě ten někdo mojí ruku pustil. Teď jsem se tak moc bála, že už budu zase sama. Když jsem už necítila nikoho doteky a pokus otevřít oči se opět nevyvedl, znovu jsem se octla na té barevné louce. Opět jsem chytla motýla, držela jsem ho v ruce, sedla jsem si s ním. Najednou se zase nade mnou objevil stín, byl to on. Zase jsme vedle sebe na té louce mlčky seděli, začalo se znovu stmívat, chtělo se mi usnout, ale říkala jsem si překonej to, nebo tu zůstaneš úplně sama. Neusnula jsem, ale najednou jsem pohnula rukou, opravdu ve skutečnosti, svoují vlastní rukou ne ve snu. Byla jsem plná života, ikdyž jsem nechtěla pohnout rukou, ale chytit toho kluka, který se zvedal, aby mi utekl. Najednou se mi otevřely oči.
V bílém, nemocničním pokoji nikdo nebyl. Čudlík na sestru, to jsem zmáčkla rychle, aby jsem se něco dozvěděla. Za malinkou chvilku přiběhla sestra. Byla úplně vyděšená, když mě viděla. ,,Alice, tak tohle musíme okamžitě zavolat tvojí matce." Ehm, musím se jí zeptat co se mi to stalo. ,,Sestřičko, co se stalo?" Vůbec jsem si nepamatovala nic, jenom to auto, které do mě najelo. ,,Drahoušku,"začala, ,,Před šesti měsícemi tě na přechodu srazilo auto, pak nic a najednou se probudíš a ptáš se co se stalo." Usmívala se, měla tak skvělou náladu, ale já ne. Nevěděla jsem jaké mám příjmení, kdo je moje matka, kdo je můj otec, nevěděla jsem kde bydlím, nevěděla jsem prostě nic.
Za hodinu přijela mamka do nemocnice za mnou, aby si se mnou a s doktory promluvila. Ta tvář se mi připomínala, ale jenom velmi matně. ,,Alice moje, zlatíčko..."mluvila na mě. ,,Tak jsem se bála, že už se nikdy neprobudíš,"brečela u toho, ale já jsem na tom byla stejně, teda vlastně ještě hůř. ,,Mami, já jsem toho tolik zapomněla,"když jsem to řekla nahlas, bylo to horší, než si to jenom myslet. ,,Co by si ráda věděla drahoušku?"zeptala se mě. ,,Mami jaké mám příjmení? Do jakého ročníku chodím? Kdy jsem se narodila?Mám nějakého mazlíčka?" Spustila jsem najednou tolik otázek, mamka se toho asi lekla.
O nudný měsíc později mě pustili domů, ikdyž kontroli mě čekali pořád. Doma se mi vraceli vzpomínky, moje zlomené kosti už byly v skoro pořádku. Jizvy se hojily. Sedm měsíců školy jsem zameškala, takže druhák určitě budu opakovat. Konec školního roku jsem prošvihla, ale učitalé a všichni se shodli, že prostě ten druhák udělám znova a konec. Bylo to zvláštní, ale pamatovala jsem si co jsem se učila, o čem to bylo, možná, že to bylo kvůli tomu, že jsem podle všeho byla prý šprt.
Hodně jsem se prý učívala a přátel jsem moc neměla a mamka říkala, že ani přítele nemám žádného. Žádný přítel, toto jsem si pořád opakovala v hlavě. Pořád mi nějaký instinkt, nebo něco říkala, že mi někdo chybí, potom jsem si vzpomněla na tu barevnou louku, tam vedle mě seděl kluk, já ho znám. Napadlo mě. Třeba je ode mě ze školy. A vůbec, nepsala jsem si nějaký deník?Tak mě napadalo tolik věcí, prohledávala jsem si šuplíky, najednou jsem našla fotku psa, byla to čivava. Najednou jsem si vzpomněla na jméno, které začínalo na S. Bylo to hrozné se takto topit v myšlenkách co bylo, ale jisté bylo, že moje část je někde schovaná, protože mi něco strašně moc chybělo, ale já jsem nevěděla co to je!

Příběh č.10 louka

30. března 2009 v 15:57 | marush

Z cukrošky mě zavezl domů, všechno bylo ok. Každý den jsme se výdali. Jednou jsem za ním spěchala do Zeleného parku, když jsem šla přes přechod, to všechno mi změnilo asi život, aniž bych to čekala. Jelo tam auto, řidič do mě vrazil, potom už si nic nepamatuji.
Ležím v posteli, řekla bych že je to postel, nějaké lůžko v nemocnici, ležím tam. Nehýbu se, jenom ležím, chtěla bych otevřít oči, ale nemůžu, nejde to. Navíc pořád se mi vtírá do hlavy sen, který se stále opakuje. Ležím v něm na louce, celá nehybná. Je zdřejmě léto, všude kvetou kytky, vím to, ale na žádnou si nemůžu sáhnout, ani přivonět. Kolem všude lítají motýli. Najednou se pohnu a jednoho chytím. Pořád se to takto opakuje, pořád. Už mě to nudí, chci otevřít oči, zjistit, co se stalo, ale s víčky nepohnu ani o nejmenší kousek. Tak pořád ležím a vidím tu barevnou louku, kde asi strávím celý život. Pořád ležím a zdá si mi totéž, pořád dokola.

příběh č.9 Zmrzlina

30. března 2009 v 15:56 | marush

Druhý den to probíhalo, jako vždy Katka byla pořád v nemocnici, ale po škole mě Tomáš opravdu čekal v autě před školou, pomalu jsem tam přišla a nastoupila jsem, ,,Ahoj Alice," usmíval se na mě jako sluníčko. ,,Čau Tome,"odpověděla jsem mu. Musím uznat, že dneska vypadal obzvlášť k nakousnutí, ale v tom co jsem přemýšlela se ke mně naklonil a dal mi pusu na tvář, jako já mu včera. Páni to byla příjemné, udivovala jsem se, protože vlastně mi nikdy nikdo jenom tak z ničeho nic pusu nedal. Po té puse mě ještě pohladil, ale potom už nastartoval. ,,Takže, jak bylo dneska?"zeptal se mě. ,,Jo dobrý, ale je blbé, že Katka je pořád v nemocnici. A ty?" ,,No teď už mi je zase nejlíp," ušklíbl se na mě. To byl ale krásný kompliment. ,,Dneska ti to sluší Tome,"řekla jsem, aby po krátkém rozhovoru nezaznělo trapné ticho. ,,Díky, tobě taky, vlastně jako vždy." To mi od něj přišlo milé takováto slova. ,,Co jste měli dneska na oběd?"vyptaval se mě. ,, No nudle s masem a omáčkou,"odpověděla jsem mu. ,,A co polévka?"ptal se zase, nechápala jsem však proč. ,,Nemám ráda polévky co nám vaří ve škole,"odpověděla jsem mu na jeho otázku. ,,A co zmrzka?"začal mluvit, ,,aha promiň na té jsme byli spolu, takže tu určitě jíš, málem bych zapomněl, jogurtovou že?" ,,Jo,"odpověděla jsem mu. ,,A nemáš na ní zase chuť?" Nemohla jsem si pomoct a začala jsem se smát. On se na mě koukal, jakoby ho těšilo, že se směju, jakoby ho těšila každá chvíle, kdy jsem šťastná. Každopádně, on vypadal šŤastně pořád, vždycky, když jsem ho viděla, protože se pořád usmíval. ,,No já nikdy neodmítám jogurtovou zmrzlinu,"takže jel do té "naší"cukrárny...

příběh č.8 Pes

30. března 2009 v 15:55 | marush

Potom, když už začínala být tma, tak jsme vstaly, ale pořád jsme se drželi za ruce. On byl očividně tak šťastný, oba jsme jenom zářili. Pomalu mě kousek doprovázel a potom pustil mojí ruku a řekl:,,Alice, můžu tě prosím zítra po škole vyzvednout?" já jsem se calá radostí usmívala. ,,Ovšem." zašeptala jsem. Aniž bych Toma nějak dlouho znala, tak jsem byla hrozně moc zamilovaná, nikdy by mě nenapadlo, že zrovna takový příběh se stane, a už vůbec ne, že mně.
,,Tak Alice, chceš abych s tebou šel, tě doprovodit až domů, nebo můžu jít?"zeptal se mě.

příběh č.7 týden

30. března 2009 v 15:55 | marush
Takto uplynul celý týden a moje doufání, že se po vyučování před školou objeví se vytrácelo stále víc a víc. Večer jsem dostala chuť jít si zaběhat do parku. Venku ještě pořád bylo světlo, tak jsem vyrazila. Utíkala jsem do nejbližšího parku co je v mém okolí, je to ten samý park, ve kterém jsem byla s Tomášem.

příběh č.6 černé tváře

30. března 2009 v 15:54 | marush
,,Ahoj,"řekl mi Tomáš, když už jsem konečně přišla k autu. ,,Čau,"odpověděla jsem mu, ale nejradši bych na něj vrhla smršť několika otázek. ,,Co tady děláš?" on se na mě zamračil.,,Tobě vadí, že jsem tady?"Zeptal se mě. ,,Ne nevadí, ale popravdě jsem tě nečekala, mohl jsi mi dát alespoň vědět." ,,Aha, moc mě mrzí, že jsem ti nedal vědět, že přijedu." ,,Jak si věděl, kdy končím?"zeptala jsem se. Možná, že to trošku přeháním, ale koneckonců si to trochu zaslouží, navíc mi připadá už tak trochu vlezlý na to, že se známe teprve třetím dnem ,,No podíval jsem se na internetu, na stránkách školy jsou rozvrhy,"řekl a sklopil hlavu. ,,Promiň jestli tě obtěžuju, tak můžu jít pryč,"pomalu už se začal otáčet a chtěl jít do auta, ale já jsem najednou cítila, jak jsem mu svojí přísností ublížila. ,,Tomáši, počkej..., jenom jsi mě trochu zaskočil..."On se otočil, ale stále se neusmíval, jenom mi řekl:,,Tak nastup, odvezu tě domů." Takže jsem nastoupila a doufala jsem, že všechno bude zase v pořádku.

příběh č.5 škola

30. března 2009 v 15:54 | marush
Rychle jsem spěchala domů, abych se převlékla, vzala tašku a jela do školy. Měla jsem hrozný strach ze zpoždění, protože jsme měli mít zrovna profesorku, která je na pozdní příchody hodně háklivá. Když jsem ale doběhla domů, jak bylo v plánu a koukla jsem na hodinky, byla jsem velmi překvapená, jak jsem musela rychle běžet.
Honem jsem ze sebe svlékla trošku upocené bílé triko a tepláky. Koukla jsem do skříně, vyhrabala jsem džíny a svoje oblíbené modré tričko, popadla jsem kabelu a šla jsem se přezůt a zase jsem vypadla z paneláku přímo na autobus, když jsem tam doběhla, už tam stál, tak jsem nastoupila, sedla jsem si a vytáhla jsem z tašky svůj ipod a strčila jsem si sluchátka do uší, zavřela jsem na chvilku oči, takové vyčerpávající ráno už jsem dlouho nezažila...

příběh č.4 Ranní rozcvička

30. března 2009 v 15:53 | marush
Ráno, když jsem se vzbudila, zjistila jsem, že je už půl páté ráno a musím si pohnout, protože cesta do Zeleného parku mi zabere asi tak patnáct minut. Tak jsem si rychle vzala nejhezčí tepláky co mám, taky že jsou značkové a stály mě pět set! K tomu jsem na sebe navlékla bílé tričko, protože u bílé nejde vidět, když se spotíte. Rychle jsem vlétla do koupelky udělat ranní hygienu,namalovala jsem se, no co? Jako včera trochu make-up, řasenku, tužku a nenápadný stíny. To všechno mi zabralo dvacet minut, takže jsem bez snídaně. Mobil jsem si hodila do kapsy u tepláků a vyletěla jsem z baráku.

Příběh č.3 telefon

30. března 2009 v 15:52 | marush
Když jsem z nákupu v obchoďáku dorazila domů, všechno nové oblečení jsem hodila mamce do pračky. Mamka ještě pořád nebyla doma, táta taky ne, protože je přes celý týden v Praze. My jsme s maminkou bydlely vždycky v Brně a on za námi jezdil jenom na víkend.
Co se dá dělat? Asi bych mohla něco uvařit, řekla jsem si pro sebe. Odebrala jsem se do kuchyně k ledničce, kde jsem se koukala, ale vůbec mě nenapadalo, co z toho ukuchtit, takže jsem zašla do naší malé knihovničky a vytáhla jsem kuchařku. Bylo tam spoustu receptů, ale dostala jsem hroznou chuť na zeleninový salát, tak jsem se do toho pustila.