close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Příběh č.10 louka

30. března 2009 v 15:57 | marush

Z cukrošky mě zavezl domů, všechno bylo ok. Každý den jsme se výdali. Jednou jsem za ním spěchala do Zeleného parku, když jsem šla přes přechod, to všechno mi změnilo asi život, aniž bych to čekala. Jelo tam auto, řidič do mě vrazil, potom už si nic nepamatuji.
Ležím v posteli, řekla bych že je to postel, nějaké lůžko v nemocnici, ležím tam. Nehýbu se, jenom ležím, chtěla bych otevřít oči, ale nemůžu, nejde to. Navíc pořád se mi vtírá do hlavy sen, který se stále opakuje. Ležím v něm na louce, celá nehybná. Je zdřejmě léto, všude kvetou kytky, vím to, ale na žádnou si nemůžu sáhnout, ani přivonět. Kolem všude lítají motýli. Najednou se pohnu a jednoho chytím. Pořád se to takto opakuje, pořád. Už mě to nudí, chci otevřít oči, zjistit, co se stalo, ale s víčky nepohnu ani o nejmenší kousek. Tak pořád ležím a vidím tu barevnou louku, kde asi strávím celý život. Pořád ležím a zdá si mi totéž, pořád dokola.


Najednou na té louce neležím, ale sedím, držím toho motýla a vidím nějakého kluka, bože povědomá tvář, jako bych ho znala. Jeho oči jsou hnědé a má vypracovanou postavu. Jako bych ho znala tak dlouho, až celou věčnost, ale vůbec nemám tušení kdo to je. Na té louce si sedne vedle mě a hladí mě po vlasech, do kterých mi fouká něžný větřík. Je to až příliš příjemné na to, aby to byla skutečnost, ale nechám se ve snu odnášet dál.
Na louce se začíná stmívat a mě se chce spát, tak usnu a ten kluk sedí stále vedle mě. Ráno se vzbudím zase na barevné louce, ale ten kluk už tam není. Žádné stopy po něm tam nezůstaly. Jsem tam sama. Tak osamělá, úpně mě to děsí, kam zmizel, ten hnědooký kluk?
Potom se probudím ze snu, chci se vzbudit, otevřít oči, ale zase nějaká překážka mi v tomto počínání brání. Jakobych už byla mrtvá, napadlo mě. Co když už se prostě nevzbudím...
Propadala jsem beznaději, dále jsem byla na té louce sama. Ikdyž bylo teplo, mojí tvář ochladily slzy, které stékaly po mých tvářích, nejradši bych se v tom snu zabila. Byla jsem donucena stát se introvertem, začala jsem z toho bláznit. Povídala jsem si sama se sebou. ,,Kdyby jsem neusnula, tak by tu se mnou pořád byl," říkala jsem si pro sebe na té louce, pořád jsem se nemohla vzbudit.
Ale najednou jsem cítila dotek, někdo mě hladil po tvářích, potom mě vzal za ruku, takové doteky jsem už znala, ale nevím od koho. Najednou jsem slyšela, ,,Alice." Někdo mě volal, teda pokud to bylo moje jméno. Najednou mi bylo ještě hůř, jak se jmenuji? Zapomněla jsem jak se jmenuji.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama