close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Příběh č.11 doma

30. března 2009 v 15:57 | marush

Za chvilku mě ten někdo mojí ruku pustil. Teď jsem se tak moc bála, že už budu zase sama. Když jsem už necítila nikoho doteky a pokus otevřít oči se opět nevyvedl, znovu jsem se octla na té barevné louce. Opět jsem chytla motýla, držela jsem ho v ruce, sedla jsem si s ním. Najednou se zase nade mnou objevil stín, byl to on. Zase jsme vedle sebe na té louce mlčky seděli, začalo se znovu stmívat, chtělo se mi usnout, ale říkala jsem si překonej to, nebo tu zůstaneš úplně sama. Neusnula jsem, ale najednou jsem pohnula rukou, opravdu ve skutečnosti, svoují vlastní rukou ne ve snu. Byla jsem plná života, ikdyž jsem nechtěla pohnout rukou, ale chytit toho kluka, který se zvedal, aby mi utekl. Najednou se mi otevřely oči.
V bílém, nemocničním pokoji nikdo nebyl. Čudlík na sestru, to jsem zmáčkla rychle, aby jsem se něco dozvěděla. Za malinkou chvilku přiběhla sestra. Byla úplně vyděšená, když mě viděla. ,,Alice, tak tohle musíme okamžitě zavolat tvojí matce." Ehm, musím se jí zeptat co se mi to stalo. ,,Sestřičko, co se stalo?" Vůbec jsem si nepamatovala nic, jenom to auto, které do mě najelo. ,,Drahoušku,"začala, ,,Před šesti měsícemi tě na přechodu srazilo auto, pak nic a najednou se probudíš a ptáš se co se stalo." Usmívala se, měla tak skvělou náladu, ale já ne. Nevěděla jsem jaké mám příjmení, kdo je moje matka, kdo je můj otec, nevěděla jsem kde bydlím, nevěděla jsem prostě nic.
Za hodinu přijela mamka do nemocnice za mnou, aby si se mnou a s doktory promluvila. Ta tvář se mi připomínala, ale jenom velmi matně. ,,Alice moje, zlatíčko..."mluvila na mě. ,,Tak jsem se bála, že už se nikdy neprobudíš,"brečela u toho, ale já jsem na tom byla stejně, teda vlastně ještě hůř. ,,Mami, já jsem toho tolik zapomněla,"když jsem to řekla nahlas, bylo to horší, než si to jenom myslet. ,,Co by si ráda věděla drahoušku?"zeptala se mě. ,,Mami jaké mám příjmení? Do jakého ročníku chodím? Kdy jsem se narodila?Mám nějakého mazlíčka?" Spustila jsem najednou tolik otázek, mamka se toho asi lekla.
O nudný měsíc později mě pustili domů, ikdyž kontroli mě čekali pořád. Doma se mi vraceli vzpomínky, moje zlomené kosti už byly v skoro pořádku. Jizvy se hojily. Sedm měsíců školy jsem zameškala, takže druhák určitě budu opakovat. Konec školního roku jsem prošvihla, ale učitalé a všichni se shodli, že prostě ten druhák udělám znova a konec. Bylo to zvláštní, ale pamatovala jsem si co jsem se učila, o čem to bylo, možná, že to bylo kvůli tomu, že jsem podle všeho byla prý šprt.
Hodně jsem se prý učívala a přátel jsem moc neměla a mamka říkala, že ani přítele nemám žádného. Žádný přítel, toto jsem si pořád opakovala v hlavě. Pořád mi nějaký instinkt, nebo něco říkala, že mi někdo chybí, potom jsem si vzpomněla na tu barevnou louku, tam vedle mě seděl kluk, já ho znám. Napadlo mě. Třeba je ode mě ze školy. A vůbec, nepsala jsem si nějaký deník?Tak mě napadalo tolik věcí, prohledávala jsem si šuplíky, najednou jsem našla fotku psa, byla to čivava. Najednou jsem si vzpomněla na jméno, které začínalo na S. Bylo to hrozné se takto topit v myšlenkách co bylo, ale jisté bylo, že moje část je někde schovaná, protože mi něco strašně moc chybělo, ale já jsem nevěděla co to je!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama