close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

příběh č.18 narážky

30. března 2009 v 16:01 | marush
Když máma za chvilku doběhla, že už je hotová, tak jsme spolu sjely dolů výtahem na večeři. Mně už se udělalo dobře a ona byla ráda.
,,Těšíš se zítra na tátu?"zeptala se mě.
,,Ovšem, že se těším."ujistila jsem ji. Snad si nemyslí, že jsem sem jela kvůli něčemu jinému.
,,Jo, ale to ti táta zařídil společníka, co?"
,,Myslíš Alexe?"
,,Ano, ovšem." Tohle mně na ní začínalo vadit. Asi se mi ho snažila dohazovat, nebo co. Alex byl sice celkem fajn. Dalo se s ním povídat, jako s normálním člověkem, ale vadil mi na něm jeho dar, že mohl všechny svým jednáním donutit k odpovědi k jakékoliv otázce.


,,Je to prima kamarád."řekla jsem mamce, abych jí uklidnila, ať víc nečeká, ale ona toho neměla v plánu nechat.
,,Bylo od něj milé, jak se k tobě zachoval, když viděl, že ti je špatně." Začala se znovu navážet.
,,Mami, já vím."
,,Ok, vidím, že se ti toto téma nelíbí, ale buď k němu milá, jasné? Přece jenom, ať si o tobě nemyslí, že jsi jako malé dítě." Dořekla. Co? Tohle si myslí?
,,Ale no tak mami, už se o tom vážně radši nebudeme bavit, ale zítra se pro mě má zastavit, jdeme se spolu zase projít, ještě si máme zavolat."
,,Tak to je super nápad, ale nezapomeň, že na oběd jdeme s tvým otcem, a on by určitě nerad, kdyby si se někde zpozdila. Je celý nedočkavý."
,,Neboj mami." Ujišťovala jsem jí. Už mě to nebavilo, pořád se točila okolo těch samých nudných témat, jakoby se potřebovala jenom bavit, i když není o čem. Nerada vedu s někým stejné, nebo nudné rozhovory, to opravdu ne. A zítra se mám setkat s Alexem, kdoví co ze mě vytáhne příště. Nemám ho radši narovinu požádat, ať mi to nedělá, že mi to vadí? Momentálně jsem si nebyla vůbec ničím jistá. Alex byl hezký a milý, ale nikdy bych před ním nic neskryla, i když bych chtěla sebevíc. Ale on, on by mi mohl klidně desetkrát denně zahýbat, ale já bych to z něj nedostala a ani bych to nepoznala, jeho tvář vypadala pořád tak vážně. Ani se neuměl usmívat, aby to vypadalo přirozeně. Když jste se něčemu zasmáli, tak on se jenom usmál a vy jste si potom připadali jako malé ničemu nechápající dítě. Nemohla jsem si představit zítřek, ale něčím jsem si byla jistá, pokusím se ho rozesmát. Pochybovala jsem, že se mi to podaří, ale za zkoušku, jak se říká "nic nedám".

,,Nad čím tak přemýšlíš Alice?"
,,Co?" nemohla jsem se odmyslet od svého plánu na zítřek.
,,Ptala jsem se tě, nad čím přemýšlíš, protože vůbec nic neříkáš a tváříš se tak…zamyšleně."
,,Ale no tak mami."
,,Jaképak no tak mami? Není to tak dlouho co byla ta nehoda, jak mám poznat, jestli ti něco není?" Zase se začala navážet, že už mi lezla tak na nervy.
,, Ale mami, nedělej hned z každého mého obličeje hned nějaké špatné následky." Uklidňovala jsem jí, i když to tak možná neznělo.
,,Proč si vlastně nepozvala Alexe na večeři? Samotnou tě nic rozumného nenapadne. Přitom se mu určitě tak moc líbíš. Navíc je hezký a chytrý, ale ne, ty se musíš chovat jak malá."

Bože můj, jestli toho nenechá, tak budu předstírat nějakou vážnou alergii na Ameriku, jenom abych se odtud a od Alexe co nejdříve dostala, i když potom mě napadlo, že je možná lepší, když se do mě máti takto naváží, než abych musela letět letadlem, což jenom při pomyšlení ve mně
vzbuzovalo trauma, které jsem prožila teprve před pár hodinami.
Nakonec jsem se rozmyslela neodporovat a začít se s Alexem před mámou i jenom tak chovat jako dospělá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama