Když jsme už seděli tiše u stolu, za chviličku nás obsloužil číšník. Máma radši celou dobu, než donesl pití a jídlo mlčela. Při jídle předstírala, že se soustředí na každé sousto. Ale já jsem věděla, že to dělá kvůli tomu, protože neví co má říkat. A tak jsme obě mlčely, popravdě mi to vůbec ani trošku nevadilo. Potřebovala jsem se soustředit na zítřejší plány. Přemýšlela jsem co si vezmu na sebe, aby máma uznala, že jsem dostala konečně rozum a dala mi pokoj. Nakonec jsem se rozhodla pro bílou halenku a džíny. Tím člověk nikdy nic nezkazí a pro začátek to bude stačit. Chování, to by nemusel být problém, zvláště v jeho přítomnosti, která je suchá, ale přesto milá.
Po mém přemýšlení, jakoby jsem se probudila za snu, zvedala jsem se od stolu stejně jako mamka. Šly jsme k nám na pokoj. Každá si zalezla k sobě. Já jsem si vytáhla laptop, abych se podívala, jestli mi nenapsala Katka email. Ano, jak jsem čekala, psala mi:
Ahoj Alice,
Kam jsi zmizela? Jsi nemocná, nebo co se děje? Prosím tě odepiš mi co nejdřív to půjde. Měj se, Katka.
Ten krátký text mě ani nezarážel, zřejmě se nedělo nic tak důležitého, aby mi o tom potřebovala napsat. Takže jsem klikla na odpovědět a už jsem se rozepsala:
Ahoj Katy,
Moc mě mrzí, že jsem ti nestihla dát dřív vědět, ale sama jsem ani neměla tušení, že tak náhle odletím za tátou do Ameriky. Neboj nic mu není, jenom se bojí, abych ho poznala, když jsem byla v tom bezvědomí. Jinak jsem se tady seznámila s jedním klukem, vlastně je to spíš "muž"? To je jedno, je sice mladý, ale to jeho dokonalé chování mi leze na nervy. Máma mi ho pořád dohazuje a její téma směřuje jenom k tomu, ať jsem na něj milá a nechovám se jako malé dítě, čímž si nejsem jistá, že bych se tak chovala. Snad se brzo vrátím a něco ti přivezu, třeba přívěšek sochy Svobody, nebo tak něco, když už jsem v tom New Yorku, tak se měj a ahoj tvá Alice.
Můj mail byl rozhodně delší než její, takže příště mě možná bude mít potřebu předběhnout. A to že se zítra uvidím s Alexem jí napíšu jindy, teď se mi nechce, protože bych dnešek ještě ráda rychle zapsala do deníku. Kruci, docvaklo mi, že deník jsem nevybalovala, trochu jsem se lekla, jestli jsem ho opravdu zabalila. Hrabala jsem se kabelou, nikde v ní nic nebylo. Alex! Nejdřív mě napadlo, že mi deník ukradl, měla jsem tu největší chuť a největší důvody ho podezírat, ale nejvíc jsem se bála, že i tohle jeho chování bych mohla zvládnout odpustit. Ne, vždyť by se mohl dozvědět o Tomášovi, úplně tolik věcí. Ale když jsem otevřela skříň, strach ze mě opadal, byl tam, na spoustě oblečení se povaloval můj deníček, který zřejmě vyložil Alex.
Najednou z ničeho nic zazvonil telefon: Cink, cink. Úplně jsem celá nadskočila, popadla jsem telefon:,,Halo?" zeptala jsem se.
,,Alice? Tady Alex."
,,Ahoj Alexi."
,,Ahoj Al." Takže, jak se zítřkem?"
,,Podívej, zítra jdeme s mámou na oběd, kam s námi jde můj otec, takže zkrátka dopoledne nemám moc času. Ale taky mě napadá jedna varianta a to vyrazit brzo ráno, tak si vyber."
,,Tak fajn v sedm hodin před tvým hotelem?"
,,Ok, budu tam."
,,Super domluveno, tak se měj."
,,Ehm, Alexi počkej. Chci ti poděkovat, za to jak ses ke mně zachoval, když si viděl, že mi není dobře."
,,Ale to nestojí za řeč."
,,Ale stojí, já si toho opravdu moc vážím, díky Měj se."
,,Pa."